Fit For A King jsou z našeho pohledu jednou z nejrychleji rostoucích metalcorových kapel současnosti a jejich zastávka v rámci Lonely God tour nebyla první co se týče České republiky. Tihle američtí nadšenci si naši zemičku oblíbili a nedlouho poté, co supportovali The Plot in You si střihli svůj headline, tentokrát v útulném pražském klubu Roxy.
Jako opening se představili 156/Silence. Ač jsou na scéně už od roku 2015, v roce 2024 zaznamenali větší boom díky přelomovému albu „People Watching“, které spojuje temnou melancholii s dravými riffy. Medvědí službu jim udělal zvukař, kdy zpěvu nebylo skoro vůbec rozumět, v ostatních aspektech bylo ale vystoupení živelné a svým způsobem docela unikátní. Nicméně díky té technice bych si je ráda poslechla někde jinde znovu, protože mě zaujali, nebyla jsem ale schopná se do melodií moc ponořit.
Trochu rozporuplné pocity mám i z následujících Acres. Tahle kapela je víc „utahaná“ na můj vkus ale z pozorování měla několik naprosto skalních fanoušků, kteří znali snad každé slovo jednotlivých songů což působilo moc mile. Atmosféra byla fajn ale mírně ukolébávající, ničím pro mě moc nevystupovali z řady.
U Memphis May Fire jsem ale ovlivněná a tady je názor diametrálně jiný. Kapela kolem Mattyho Mullinse byla v Praze za léta svého působení poprvé, a za 14 cca let co je poslouchám prošla mnohými změnami. Stále si ale zachovává ten oldschoolový metalcorový vibe, který předvedla při prvních dvou skladbách setu „The Sinner“ a „Vices“. Poté se sálem rozezněly pecky z novějších, o poznání chytlavějších a davově příznivějších alb jakým je třeba „Remade in Misery“ z roku 2022. Z pódia šla skvělá energie a kapela prozradila, že se do Česka brzy vrátí.
Hlavní hvězdou večera byli už výše zmiňovaní Fit For a King. Za těch několik příležitostí, kdy jsem je měla možnost vidět naživo jsem si je tenkrát užila nejvíc. Zvuk byl vylepšený oproti začátku večera a z kapely šla dravost, která se linula mezi návštěvníky jako lavina. Za zmínku stojí působivý odprovodný vizuál provázející každou skladbu, který atmosféru zajímavě dokresloval. Dočkali jsme se i live verze novinky „Backbreaker“, který vyniká svou surovostí a v neposlední řadě neobvykle dlouhým screamem Ryana Kirbyho, který dostal přítomné do euforie. Po tomhle vystoupení mě kapela dokázala předsvědčit k jejich většímu prozkoumání a jsem zvědavá, kam se se svojí tvorbou budou ubírat dále. Každopádně mají skvěle našlápnuto i do dalších let.