Máme tu předposlední den festivalu. Pojďme si společně připomenout, jak si některé skupiny vedly.
Jako první jsme byli svědky něčeho naprosto senzačního a to, když se vynořili slovinští WITHIN DESTRUCTION s titulní skladbou, která sice obsahuje elektronický úvod, ale rychle ustupuje základnímu zvuku dvojitého bubnování, kytarových riffů a hlubokého hrdelního vokálu. Celý set, který si pro nás připravili byl plný pekelných breakdownů a agresivně impulsivních growlingů. Za mě je jednoznačně WD jedním z objevů letošního ročníku.
Nyní zaplujeme do českých viď, kde je hodně zvučným jménem ABBIE FALLS. Svými hluboce laděnými kytarami, skvělým vokálem a drtivými breakdowny si naprosto podmanili Josefovskou pevnost. Opravdu jsem byl ohromen, jakou máme v českém zastoupení na corové scéně obrovskou kvalitu a to je dost chvályhodné.
Pokračujeme dále směrem k Virginii, kde působí hrdlořezci PIG DESTROYER. Už podle názvu mi bylo jasné, ze se budeme v kotlíčku pořádně vařit, ale že až takhle, to jsem popravdě nečekal.
Grindcore se vtíral pod kůži do svalů, šlach a kostí brutálním útokem v podobě děsivého obrazu černé sebenenávisti a křehkosti ze životních zkušeností.
Vracíme se zpět do tuzemských řad za HENTAI CORPORATION. Během koncertů často projevují svůj názor a strefují do populárních postav českého šoubyznysu, což ani tady nebylo žádnou výjimkou. Stylovým thrash metalem a rock ‚n‘ rollovým řáděním si vysloužili pořádný mosh-pit, o který si výrazně říkal živelným vokálem Radek Škarohlíd. Svými neotřelými instrumentálními linkami se řadí mezi evropskou thrash metalovou elitu.
Jakkoliv jsem pochyboval o tom, že black metal za žádných okolností u mě neprojde, tak jsem se velice spletl a ne jen to, mně se to vážně líbilo. Konkrétně je řeč o portugalských GAEREA. Senzace, o kterou se postarala temná, mytická pětice, která byla tak silná, že mi v mých chladně ledových žilách úplně zastavila krev. Ledově chladný jsem se chtěl vydrápat se sám ze svého těla, ale to se mi však nepovedlo, jelikož jsem na celých 50 minut strnul údivem nad touhle syrovou emocí.
Nevím čím to je, jestli jsem právě přes své srdce přenesl fakt, že se mi líbil black a nebo to bylo tím, že jsem nepochopil hluboký význam amerických PYRRHON. Přitom techniku měli vymazlenou, krásně doladěné kytary, jen ten zpěv se tam mezi zdmi o sebe třískal, je možné že to neměli úplně dobře dozvučené. Rozhodně ale nezahazuji flintu do žita a rád bych dal newyorkým jezdcům ještě jednu šanci.
Blíží se konec dnešního black-death vystupování a je na čase pořádně protáhnout končetiny, které jsem měl opravdu velice stuhlé. A k tomu mohli pomoci jedině američtí The Browning. Tahle skvěle našlápnutá trojice se absolutně nebojí experimentálně mixnout deathcore s electrem. Proč by také měli mít strach, když výsledek je naprosto božský a s nějakým tím breakdownkem se hned pociťuje bolest v tříslech. Nevšiml jsem si kolem sebe, že by některá noha byla pouze přilepená k zemi, je to vesmírná jízda, ze které se prostě nevystupuje. A finální cover od Eiffel 65 single Blue, to byla teprve paráda, – „deathcorové devadesátky“ ,to prostě chceš. Za mě po dnešním, né tak nabitém dni, to byl naprostý fenomenální majstrštyk.