Mighty Sounds letos nabídlo méně kapel z tvrdších žánrů, a tak jsem svou účast nějakou dobu zvažoval. Nakonec ale převládla touha vidět moji oblíbenou kapelu Fidlar, a rozhodl jsem se festivalu dát šanci. Rozhodně však nelituji!
TIP: Instagram stories
Celkový fotoreport: 1. den , 2. den , 3. den
Festival určený pro všechny!
Na Mighty jsem vyrazil po dlouhých deseti letech, a i když se v areálu tolik nezměnilo, komfort pro návštěvníky nezaostává za jinými festivaly v Česku. Příjemný menší festival na letišti v Táboře tak láká i spoustu rodin s dětmi. Uvolněná atmosféra, bazénky, dětský koutek i další doprovodný program vybízejí k rodinné dovolené i pro rockery s ratolestmi.
Den první – dvoják od Blackout Problems
Headlinerem prvního dne byli Irie Révoltés – německá kapela, která se k aktivnímu hraní vrátila po dlouhé pauze (od roku 2017). Jak udělat show ale rozhodně nezapomněli. Jejich energický mix žánrů, kde se prolínají reggae, hip hop, ska i punk, si našel spoustu diváků, kteří osm let čekali na jejich návrat.
Pro mě byl ale highlightem prvního dne jednoznačně dvojitý koncert další německé kapely Blackout Problems. Na velké stage se nebáli vtrhnout mezi lidi a hned na začátku festivalu tak předvedli jednu z nejinteraktivnějších show. Třešničkou na dortu pak byl večerní akustický set na menším postranním pódiu. I tam z kapely sršelo nadšení z českého publika a vystoupení zaplnilo velkou část louky u vstupní brány. Oproti odpolední energické show plné moshpitů a akce to byl velký kontrast, ale akustické provedení songů dalo vyniknout hudebnímu citu kapely a hloubce textů.
Čekání je u konce, Fidlar v ČR!
Druhý den jsem od rána netrpělivě čekal na svůj hlavní důvod návštěvy festivalu – Fidlar. Čekal mě ale dlouhý den, který přinesl spoustu objevů, jež si nově vysloužily místo v mých playlistech.
Jako první bych zmínil punkovou kapelu Rumkicks. Tři nefalšované punkerky rozhodně neodpovídají běžnému stereotypu něžných a odměřených slečen z asijských zemí, a jejich show si nezadala s jinými kapelami v žánru. Rázný setlist prokládaly spoustou českých frází, což publikum hlasitě kvitovalo a odvděčovalo se i pořádným pitem.
Dalším z objevů pro mě byla kapela Kid Kapichi. Britský sound prolínající indie, punk rock i moderní alternativní vlivy zaujal svou agresivní přímočarostí, střídající se s chytlavými melodiemi. Nechyběl ani kousavý britský humor, a tak kapela zaslouženě zaplnila Jameson Stage na konci areálu.
S večerem pak hudba gradovala a na velké pódium vyběhla další britská „kapela“ Soft Play (dříve Slaves). Kapela – nebo spíše duo muzikantů ve složení Isaac Holman a Laurie Vincent – nevymýšlí žádné složitosti. Kytara a bicí, víc kluci na pódiu nepotřebují. Jejich výkon a show, kterou zvládnou utáhnout ve dvou, je opravdu dechberoucí. Klobouk dolů. O moc víc se k jejich show vlastně ani nedá pořádně napsat – prostě to byl pořádný randál.
A pak jsem se konečně dočkal! Fidlar – americká kapela z LA – je aktivní už od roku 2009, ale jednalo se o jejich první vystoupení v ČR. Zvukem se sice dají zařadit spíš do škatulky garage rocku, ale jejich show nepostrádá nic z bezprostředního přístupu punkových kapel. Zpěvák od začátku vyzýval lidi, aby využili vyvýšený prostor před pódiem, kde si fanoušci mohli zatancovat a skočit stage dive. V setlistu se kromě songů z posledního alba Surviving The Dream vraceli i ke starší tvorbě. I když se u nás kapela představila poprvé, u singalongů bylo jednoznačně poznat, že fanoušků u nás mají přehršel. Pro mě osobně šlo o jednoznačný highlight festivalu a doufám, že k nám brzy znovu zavítají.
Poslední den ve znamení hardcoru a skvělého punku!
Poslední den pak přinesl ty nejtvrdší kapely a v lineupu se konečně objevil i poctivý hardcore. První z nich byli v Česku již dobře známí Boston Manor. I když se na jejich vystoupení celý prostor nezaplnil tak jako u jiných jmen, pětice z Lancashiru do toho dávala od začátku vše. Komunikace s publikem byla na úrovni mnohem větších kapel a ani hudebně rozhodně nezaostávají. Tato skupina se pomalu, ale jistě dere na velká pódia – a jednoznačně zaslouženě.
Jameson Stage pak přebrala jedna z legend NYHC – Gorilla Biscuits. K jejich vystoupení nemůžu říct nic víc než: Věk je jen číslo. Po bezmála čtyřiceti letech na scéně neztratili nic na autentičnosti a show předčila všechna očekávání.
Jak už z článku vyplývá – festival jsem si rozhodně užil. Oproti svým kolegům na české scéně, jako jsou Rock for People nebo žánrově vzdálenější Brutal Assault, je Mighty Sounds rozhodně menší a klidnější. Po hudební stránce ale i tak nabízí rozmanitost žánrů, spoustu kapel k objevování a uspokojí i náročné posluchače.
TIP: Instagram stories
Celkový fotoreport: 1. den , 2. den , 3. den
Děkujeme Mighty Sounds!