Jestli jsme druhý den startovali pomalou pohodou, třetí den to nemohlo být rozdílnější.
Secret Show si tentokrát uloupili energičtí The Hara, kteří roztančili masu lidí už v deset hodin dopoledne. Kapela se k nám ještě jednou vrátí v listopadu, komu tohle uniklo, rozhodně doporučujeme!
K pozdní snídani jsme si naservírovali deathcore v podobě Fit For An Autopsy. A rozhodně jsme udělali dobře, lepší probuzení jsme si nemohli přát, tvrdé riffy v kombinaci s běháním koleček, za které by na nás byl pyšný i tělocvikář ze základky nás připravily na celý den dokonale. To jsme si mysleli než jsme vyšli z kryté stage a facku nám dalo horko, které pocitově rozhodně nekorespondovalo s 22 stupni na teploměru.
Přesunuli jsme se k hlavní stagi, kde svůj set začínali Nothing More. Pro nás premiéra, která nás nechala mírně v rozpacích. Kapela a její projev působí vznešeně ovšem tento typ zakomponování rocku nám úplně nesedl.
Odešli jsme tedy hledat něco zajímavého a co nás rozhodně zaujalo byli britští Lake Malice. Spojte hyperpop s metalem a dostanete dynamický sluchový a v neposlední řadě i vizuální zážitek kde se s tématy textů ztotožní velká většina lidí. Ať už jde o traumata nebo jiné silné prožitky, Lake Malice je náplastí pro všechny bolesti které zažíváte. Tohle léčení vás bude bavit.
Ať už máte boky jako skříň nebo jste s někým na ostří nože, Ewa Farna byla odpovědí na to, kam si jako Čech zajít na tuzemskou zábavu. Naprosto zaslouženě natřískaná hlavní stage patřila téhle držitelce několika ocenění včetně několika Slavíků, z toho dvou absolutních. V zářivých stříbrných šatech to rozjela na pódiu jako málokdo a známé texty prokládala vtípky směrovanými na neslušný bulvár, který jak rádi vidíme bere již dnes s nadhledem i když jsme si jisti, že to nebylo nic jednoduchého.
Paleface Swiss jsou oproti tomu na úplně opačné straně spektra a tak jsme strávili dobrou třičtvrtěhodinu v divokých moshpitech za rytmu štěkavého deathcoru v podání frontmana Zelliho proloženém projevy o mentálním zdraví. Tohle téma kapela považuje za velmi důležité, důkazem je toho song „River of Sorrows“, který zazněl také a všechny přítomné stmelil a donutil se zastavit nad touto problematikou.
Rock líznutý vlnou shoegaze s kapkou metalu v trochu vážnějším podání nám naservírovali Deafheaven. Ani nevíme zda výčet uvedených žánrů je dostatečný pro to, co jsme měli možnost vstřebávat v průbehu setu. Kapela je velmi experimentální a nebojí se ukrojit si z každého koláče trochu.
Před headlinerem jsme si dali chvíli pauzu a pak už jsme se vydali na legendární Sex Pistols, „nejlepší punkovou kapelu všech dob“ jak si ji dovolil uvést Frank Carter (Rattlesnakes, Gallows) čtyřicetiletý nástupce Johna Lydona alias Johnnyho Rottena.
Kapela ztratila touto změnou hodně ze svého buřičského náboje, pro který byla známá a milovaná. Frank Carter očividně pro hudbu žije a dává ze sebe všechno, včetně pozitivní energie a interakce s fanoušky a ač to bylo na jednu stranu příjemné, Sex Pistols bez své cyničnosti a všudypřítomného plivání na systém ztratili svoje kouzlo, které je neopakovatelné.
Pátek jsme zakončili návštěvou koncertu metalcorových While She Sleeps, kdy se po dvou turné vrátil kytarista Mat Welsh jež přivítal na svět potomka a tento čas věnoval péči o svoji nově rozrostlou rodinu. Na to že se jednalo o kapelu následující po Sex Pistols byla účast více než slušná a bylo to znát i na možnosti lidí se vybít, moshpit se utvořil později než je běžné vzhledem k počtu řad lidí za sebou. I tak se sen ale jednalo o intenzivní zážitek jak už jsme u WSS zvyklí, zazněli hity jako Hurricane, You Are We, Sleeps Society, nebo To The Flowers, kdy frontman Loz házel lidem pod pódiem květiny. Dechberoucí emotivní podívaná kterou by měl alespoň jednou zažít každý