Třetí, za nás lineupově nejsilnější den je za námi a můžeme s jistotou říct, že tolik smíšených pocitů jako nám přinesl právě pátek jsme snad za celé tři dny festivalu zatím neměli.
Den jsme odstartovali s COUNTERPARTS, kanadskou metalcorovou klasikou. Kapela si Česko vcelku oblíbila a celý včerejší zážitek přinesl pocit sounáležitosti, který měly na svědomí citlivé texty a zpěvákovy projevy vděčnosti směrem k lidem pódiem.
Přesunuli jsme se následně na hlavní stage, na vystoupení emo-power popové kapely HOTMILK, ze které jsme ale úplně odvaření nebyli. Kreativita se tomuhle duu upřít nedá ale že bychom si je doma běželi pustit do sluchátek… rozhodně ne. Za nás to spíš vypadalo jako nějaký karaoke contest, kdy se jeden snažil přebít druhého. Na pár songů fajn ale celý set se zdál jako táhlý a neměl moc čím překvapit.
Jak je výše psáno, za nás byl páteční den tím nejsilnějším, zároveň jeho nejslabším místem se zdála podivná „díra“ v lineupu mezi úplným startem a večerními „hlavními jmény“.
JOHN WOLFHOOKER je směsice všeho a ničeho, ani tvrdí, ani měkcí, kapela se zdá jako spíš snažící se zavděčit co největšímu počtu posluchačů, což z byznysového ohledu není vůbec špatně a díky tomuto modelu se na ně shromáždila poměrně velká skupina lidí, která jen tak nestála v řadě, ale narovinu. My se nudili. A myslíme že se to v dohledné době úplně nezmění.
Dál jsme moc nevěděli kam se sebou. J.A.R. byla fajn volba na oddych a tak trochu recese. S přítomností rodičů s dětmi pod pódiem jsme si připomněli že každá generace dětí poslouchala texty, které by tak trochu neměla a udělalo nám radost, že se to nezměnilo. Koření v podobě rozjásaného Dana Bárty celé vystoupení oživilo, za nás fajn.
Velké překvapení pro nás byl objev DELILAH BON. Zpěvačka a její dvoučlenné garde rozjely na pódiu sexy směsici hip hopu, nu metalu a punku a nejen že se na dámy opravdu dobře dívalo, jejich energie a holčičí nadšení přimělo i nás tančit po celý set, což se ne každé kapele povede.
Na Keanu Reevese v rámci DOGSTAR jsme byli zvědaví. Opět to asi nebyl úplně náš šálek kávy, po pár písničkách nám začali znít jaksi utahaně.
Na AVRIL LAVIGNE jsme se těšili opravdu hodně. A taky hodně rozporuplných pocitů nám její vystoupení přineslo. Zatímco někteří z nás nostalgicky oplakali několik songů a zavzpomínali na časy kdy zažili první odmítnutí nebo nešťastnou lásku, někteří radši utekli na současně hrající SHADOW OF INTENT, kde byla atmosféra o poznání živější. Nevíme jestli se na Avril podepsal jet lag, nebo jestli ji prostě nebaví zpívat songy desítky let dokola. Každopádně se nedivíme že spousta lidí odcházela pryč, negativní energie se na jejím výkonu poměrně dost projevila.
Trocha psychedelična v podání IC3PEAK se následně opravdu hodila. Sednout si na kopec a poslechnout si něco jiného než angličtinu bylo oprabdu osvěžující a i vizuálně velmi příjemná podívaná.
Pokud jste se na headlinera BRING ME THE HORIZON chtěli dostat alespoň trochu dopředu, nebo blíž moshpitu, bylo hodinové bivakování před stagí skoro až nutností. Stálo to ale rozhodně za každou minutu. Tihle Briti si dávají na svých perfomances opravdu záležet, vždyť jen příprava vizuálních efektů zabralo osvětlovačům notnou dávku času a ve výsledku jsme se dočkali vizuálů jak z videoher spolu s populárním konceptem Eve, kdy byl veškerý text převedený do čestiny? To milujeme. Zároveň jsme se dočkali největších moshpitů za celý den, vyřvané hlasivky jsme samozřejmě předpokládali a nevyhnuli se jim. Setlist nabouchaný oblíbenými songy se opravdu vyvedl a my nemohli odcházet spokojenější.
Malou výtku bychom ale k večernímu programu měli, i když, technické problémy byly, jsou a budou, bohužel patnáctiminutové zpoždění začátku BMTH ovlivnilo i přechod na očekávané SUM41, kteří včera odehráli jejich poslední vystoupení v ČR před jejich plánovaným koncem. Samotná show byla dechberoucí, interakce s publikem na jedničku a bylo vidět, že si kapela koncert opravdu užívá.
A my vyrážíme do finálního dne, nezapomeňte sledovat naše socials, kde se můžete připojit alespoň přes stories!