Druhý den festivalu jsme odstartovali pěkně zostra, jako obědové menu nám byli naservírováni oregonští DYING WISH, protože jak jinak se probrat než hc/metalcorem? Za nás jasná volba, kapela u nás zatím vystupovala jen třikrát ale i tak cítíme velký potenciál do budoucích let. Na podobné vlně jsme se svezli s tuzemskými SKYWALKER, kteří za posledních několik let výrazně vyrostli a jejich progres rádi sledujeme. Dokáží si svoje fanoušky získat názory, které zahrnují ochranu lidských práv a respekt k bližnímu, za což si jich vážíme i my a myslíme že téhle osvěty, ač se to může zdát jako nekonečný kolovrátek není nikdy dost.
CRYSTAL LAKE se po odchodu vokalisty Rya Kinoshity spojili s ex-zpěvákem kapely The Last Ten Seconds Of Life, Johnem Robertem Centorrinem a od jejich zrušení loňského vystoupení u nás jsme netrpělivě čekali na jeho představení českému publiku. Mentální zdraví je zákeřné, odchod Rya mnohé z nás zasáhl, ale Centorrino se zdá jako naprosto adekvátní nástupce. Jistě, vyzařování a celkoá image kapely je lehce pozměněná, ale to nic nemění na faktu že celý set dýchal nostalgií a dobrou náladou.
Kolem šestnácté hodiny jsme byli tak trochu jako včela na louce. Nemohli jsme se rozhodnout mezi přirozenou potřebou vidět BODY COUNT, metalový počin zpěváka Ice-T a poklidným pozpěvováním při setu VYPSANÉ FIXY, který byl naprostým opakem, nakonec jsme ale byli rádi, že jsme výjimku udělali. BODY COUNT nás dostal do varu, aby nás kluci z Fixy mohli hodit do pohody připomínající posezení s kytarou u táboráku.
Co jsme si nemohli nechat ujít byl letošní objev Eurovize, irskou umělkyni BAMBIE THUG vlastním jménem Bambie Ray Robinson, která oslnila na výše zmíněné soutěži svým propracovaným, až bychom se nebáli říci, divadelním perfomance. V sáĺu bylo do pár minut pořádné horko, zpěvačka nastoupila ve spodním prádle s temnými doplňky a dvěma tanečníky, kteří se po Bambie neváhali plazit jako hadi. Samotná zpěvačka působila jako psychicky nevyrovnaná lolitka kdesi z pekla, což nás samozřejmě naprosto uchvátilo. Celé vystoupení dýchalo erotičnem, hlavní hvězda se ale neváhala přidat k divákům vpředu a zpívat spolu s nimi. Vyjádření solidarity Palestině při coveru songu Zombie od The Cranberries spolu s držením vlajky nás dostalo a jednalo se o jedno z nejvýraznějších vystoupení dne.
UNDERØATH je jedna ze starších kapel, která festival navštívila, vždyť její vznik se datuje k roku 1997, a ač jíž žánr by se dal popsat jako post-hardcore byla jednou z nejvíc dance-friendly záležitostí. Ač se řadí mezi kapely „tvrdšího rázu“ tak se samotným headbangem byste u nich nepochodili. Na to v davu panovala příliš pozitivní atmosféra. Osmiletá pauza mezi roky 2010 a 2018 kapele prospěla a neztratila nic ze svého původního lesku.
Pokud by jsme byli ochotní na někoho stát frontu jak na banány, byli to rozhodně PARKWAY DRIVE. A skoro to tak dopadlo. Kapela vytáhla do setu většinu svých starších songů, nechyběla ohnivá show a Winstonovy projevy vděčnosti směrem k nám nebraly konce. Aby ne, za celý den byl tohle snad jediný set, kde se hromadně crowdsurfovalo a moshpity byly v davu minimálně dva.
Den jsme zakončili jak jinak než legendárními THE OFFSPRING. Návštěvnost byla naprosto monstrózní, což se dalo očekávat, lidé tančili i mimo prostor před stagí a ovace zněly ze všech stran. Jak jinak se nechat uspat než punkrockovými klasikami, jejichž texty známe nazpaměť.