Rozhovor s Tomem z The Fialky

The Fialky nedávno vydali dva nové klipy Mokrý čtvrti a Starý kámoši. Ve kterých vzpomínají na vznik kapely a na zážitky s partou kamarádů. Proto jsme se zeptali bubeníka Toma na podrobnosti z této doby a čeho by chtěli jako kapela dosáhnout…

Kde jste se poznali a co bylo inspirací k založení kapely?

Ahoj, no, ono to bylo pro mě a Marcela tak trochu jinak, než pro Otíka a Kečupa. Já jsem se vlastně k Fialkám přidal, když už rok existovali (tedy jestli se tomu dá říkat existence kapely). Tenkrát jsem hrál v kapele s Marcelem, který odešel do MHD. Neměl jsem s kým hrát, a když jsem byl jednou v hudebninách na Václaváku, tak jsem si tam napsal na nástěnku na malý papírek inzerát, že sháním kapelu. Měl jsem slušnou výhodu oproti konkurenci, protože jsem měl vlastní zkušebnu, což byl v té době jeden z největších problémů pro začínající kapely. Ozvalo se mi celkem dost kapel, ale nejoriginálnější byl Otík, který mi tenkrát napsal, že jestli pořád hledám kapelu, tak už nemusím, protože jsem tu nejlepší právě našel. Poprvé jsme se osobně potkali v Holešovicích v jedný hospodě, kde jsme probrali všechny velký plány a taky domluvili datum první zkoušky – tenkrát ještě bez Kečupa. Toho jsem poznal až na druhý oficiální zkoušce. Jinak s Marcelem se známe od školky, podobně, jak to má Otík s Kečupem.

Věřili jste od začátku, že to dotáhnete takhle daleko. Velké koncerty, tour, festivaly?

Na začátku jsme byli vlastně jen parta mladých kluků, která zkoušela v malý zkušebně a nějaké větší ambice jsme neměli, tedy až na Kečupa, ten byl vždycky zarputilý magaloman 🙂

Pamatuju si, jak jsme na zkouškách hrávali písničky našich oblíbených kapel E!E, SPS, Visacího zámku, atd. a vždycky jsme si říkali, že by bylo super, kdybychom si s nimi mohli někdy zahrát. No a po pár letech se nám to opravdu povedlo. Teď jezdíme pravidelně tour s E!Ečkama, Houbou, nebo Totáčema, takže asi mluvím za všechny členy, že tím se nám ten sen splnil.

Měl někdo z kapely hudební základ, třeba ze ZUŠky, nebo jste samouci?

Všichni jsme samouci a myslím, že to je na našich koncertech občas slyšet 🙂 Já tedy zkoušel asi rok ZUŠku, ale kvůli nedostatku času jsem nemohl cvičit. Nakonec se na to po pár měsících vykašlal. Tím, že vlastně nikdo neumíme moc hrát se nikdy nestalo, že bychom jeden druhém vyčítali třeba pokažený koncert. Když někdy někdo něco pokazí, tak nad tím jen mávnem rukou a jedeme dál.

Jaká je největší rebelie, průšvih kapely?

No, ono těch „největších“ bylo docela dost 🙂 Za zmínku stojí asi náš první samostatný koncert v Bratislavě, kdy jsme se před koncertem stačili tak osvěžit, že jsme před narvaným sálem zvládli odehrát asi tři písničky. Potom jsme museli koncert ukončit, protože nikdo z nás nebyl schopný stát na nohou a já upadl asi 2x ze stoličky.

Často spolupracujete s Radkem z Nežfaleš, kde jste se poznali?

Já Ráďu poznal vlastně až v začátcích Nežfaleš, každopádně Otík s Kečupem se s ním znají o mnoho let dříve, tuším ještě z dob kapely Nausea (původní kapela Radka) a Vltavy (hospoda v Modřanech). Radek hodně spolupracuje s Kečupem při tvorbě nových textů a musím říct, že to funguje, jak se říká lahev od lahve. Po jejich večerech při pár lahvích vína vždycky vznikne spousta dobrý nápadů a textů.

Je nějaký kapelní sen, kterého chcete dosáhnout?

Určitě chceme trumfnout Visací zámek v délce fungování a živýho vystupování kapely. Už jsme s nimi domluveni, že až jednou skončí, tak to po nich přebereme 🙂

Ale vážně, plánů máme hodně, přijde mi, že se pořád něco děje (a to hlavně díky našemu „mozku“ kapely). Já osobně bych si chtěl jednou zahrát na velkým podiu pro alespoň 30tisíc lidí…kdyby tohle klaplo, tak už mám asi splněno 🙂